Jak jsme sjížděli Lužnici

15. března 2008 v 11:03 | NiCool |  ╠ 4.číslo - únor 2008
Krása jižních Čech nás uchvátila natolik, že jsme neváhali a do Suchdolu nad Lužnicí jsme se po roce vrátili.Ubytovali jsme se v rodinném penzionu, kde jsme byli velmi spokojeni už loňské léto.
Hned první večer pan a paní domácí uspořádali seznamovací večírek, a jelikož dovolenou ve stejnou dobu jako my absolvovaly ještě dvě rodiny s dětmi a nadpřirozeně ukecaná manželská dvojice, o zábavu bylo postaráno a atmosféra byla veselá. Pražáci - zkušení vodáci - navrhli výlet, který spočíval ve sjezdu řeky Lužnice. Taťka neskrýval svoji radost, naopak mamka neskrývala obavy z cesty. Za dva dny konečně nastal všemi očekávaný den D.

Sbalili jsme s sebou nejpotřebnější věci - foťák, peníze a nožík - a vydali se pěšky do půjčovny kánoí, kde mamka již ze začátku zaperlila větou: " A kolik si s sebou máme vzít pádel?" Pražáci naznali, že mamka asi opravdu bude anti - vodák, ale vůbec to nebrali na vědomí a jen se smáli. Nastříkali jsme na sebe ještě na místě všichni tuny repelentu proti komárům, kteří měli zrovna svoji sezonu. Posadili nás na lodičku a vpustili jako zkušené vodáky do řeky s tím, že v řece není více jak půl metru vody.
Ta se klikatila do všech směrů a mamčina hrůza se zvětšila, když zjistila, že to ještě není Lužnice, byť jen nějaká přívodní říčka. Asi po půl kilometru po vjezdu na Lužnici mamka začala zmatkovat a volala: "Kde je volant a kde jsou brzdy?" a vydávala zoufalé výkřiky. Jen o pár metrů dál zjistila, že kánoe je pouze na vlastní pohon, což byla její slabá stránka. Když vplula do spárů větví, kánoi i s Denisou převrátila vzhůru nohama a v zápalu boje o převrácení loďky do původní polohy v dvoumetrové hloubce - což všechny díky konstatování Pavla o hloubce vody překvapilo- nabrala Dénu pádlem do nohy a tím ji dokonale zmrzačila. Pražáci pochopili mamčinu situaci a rozhodili se vzít si Denisu s mamkou k sobě do kánoí, čímž museli změnit většinu posádek.
Od té doby šlo všechno jako na drátkách. Mamka nešílela, měla z cesty radost, Denisa se nemusela dalšího zmrzačení bát, protože sdílela kánoi s panem domácím - zkušeným vodákem - a já s taťkou jsme se plavili, kam nás nesl proud. Poklidná cesta se změnila na časté zastavování na krásným březích řeky, počínaje bahenními válkami pořádanými panem domácím a Dénou a konče pěkným, osvěžujícím a velmi příjemným vykoupáním v ne zrovna čisté a teplé řece. Za pět minut se sice opět odplouvalo na řeku, ovšem následovalo dalších asi deset přestávek počínajících bahenními, písčitými,či vodními válkami.
Přece jenom jsme po dlouhé cestě zakotvili u nezdolatelného, bouřlivého jezu Pilaře, kde o komáry také nebylo nouze. Zašli jsme si na výborný oběd do tamní restaurace, kde bylo díky ostatním vodákům, kteří trpěli neustálými výbuchy smíchu, o zábavu postaráno.
To bychom nebyli my, kdybychom pouze seděli jako pecky někde zahrabaní v restauraci, a proto jsme se dlouho nerozmýšleli a běželi rovnou pod Pilař na pořádné vykoupání.Jenomže nic netrvá věčně a dokonce ani to krásné koupání ne. Když se zavolalo: " Jedeme dál!", tak se prostě jelo dál a jinudy cesta nevedla. Jak jsme poznali, i v pouhém vodním kanálu se našli tací, kteří potřebovali naši pomoc a péči, bez které by asi potopené kánoe z vody nevytáhli. My opozdilci - záchranáři - jsme jaksi nebyli informováni o děsivém a nepřehledném jezu, který sjel jen málokdo.
Jenom jsem uviděla menší, i když nebezpečnou prohlubeň ve vodě, začala jsem nadávat na zdejší podmínky - podmínky džungle - a i kdybych do sebe nalupala desítky prášků na nervy, výbuch bych stejně nejspíš neovlivnila; život je zkrátka život. Jen jsem zahlédla, jak se kluci z naší party válí v dvoumetrové hloubce řeky a pan domácí s Denčou kousek od nich. My jsme zrádný jez ale sjeli, ani nevím jak. Kluci se na břeh přece jen vyhrabali, ovšem kánoe pana domácího a Denisy šla pomalu, ale jistě ke dnu. Loďku nakonec vytáhli, Denisa se pro jistotu stala fotogenickou postavou pro všechny okolo plující, neboť jedenáctiletá, vysoká holka, sedící na polopotopeném kmeni s pantoflem po bocích je opravdu k nepřehlédnutí.
Naštěstí po jezu následovalo jen pár set metrů pěknou, točitou řekou, kde místy bylo jen 20cm vody. Tento úsek všichni absolvovali bez problémů a pro někoho konečně, pro jiného bohužel nastal úplný konec naší trasy po Lužnici. Kánoe jsme vytlačili na břeh, vymyli je a po příjezdu auta z půjčovny naskládali na střechu. Jakž takž jsme se nasardinkovali do auta s tím, že já, Martin, Denisa a Jirka jsme nadšeně jeli v kufru na barelech; mimochodem hráli moc hezkou písničku…
Po příjezdu na penzion jsme všichni absolventi výletu padli jako po bitvě, ale večer jsme si u ohně zavzpomínali na "nejlepší zážitek z dovolené" a shodli se, že příští rok celou akci zopakujeme, ať je po letech nač vzpomínat.
____________________________________________________________________________
KDE TO JE
Řeka Lužnice pramení v rakouské části Novohradských hor. Pokud už teď přemýšlíte, kam v létě vyrazíte na dovču, určitě se nechte inspirovat touto slohovkou a vyražte do jižních Čech - nejlépe na vodu... Lužnice je sjízdná na 146km, navíc se doporučuje i začátečníkům a určitě si u toho užijete hodně zábavy... Více informací o vodáctví na Lužnici naleznete na www.trebonsko.cz, tak se tam určo jukněte...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama