Psí příběhy

15. března 2008 v 11:01 | Renítko, HÁDEJ-KDO-TO-PÍŠE |  ╠ 4.číslo - únor 2008
Ne nadarmo se říká, že je pes nejlepší přítel člověka. Znám mnoho lidí, kteří se se svým čtyřnohým mazlíčkem přátelí mnohem lépe, než s lidmi. Zkrátka pes je jedinečný živočich a když se stane tvým kamarádem, je to skvělý pocit vědět, že je na světě někdo, kdo si tě poslechne a nebude se přitom tvářit, jako by si ho kdovíjak nezdržoval, že s tebou půjde téměř kamkoli, že pro tebe dokáže tesknit, že v tomhle nespravedlivým životě ještě existuje někdo, pro koho má cenu žít...

A přes toto všechno se stále nacházejí lidé, kteří psi berou jen jako takovou narážku sluhy nebo jako zbraň proti vlezlým děckám, které by se jim chtěli vloupat na třešně. A nebo si je kupují v domění, že psa chtějí, ale brzy zjistí, že je jim vlastně na obtíž jejich štěkot, jejich drápy, jejich slintání, jejich pes... V lepších případech se pak tito psi dostávají do útulků, v těch horších se nedostanou nikam... Naštěstí se ještě najdou lidé, kteří mají srdce na správném místě a dokáží opuštěným psům pomoci. Těmto lidem upřímně děkuji a obdivuji je. Nyní se přečtěte příběhy některých z nich...
Psal se rok 2006. V Číně mají nazvané roky podle zvířat, a kdybychom i my léta takto pojmenovávali, tento rok by se zajisté stal rokem Psa...
Moje mamka pracuje na nádraží jako pokladní a vlastně všechno, co se nám stalo během roku, se točí kolem nádraží. Začalo to hned první měsíc, v lednu. Máma se vrátila z práce a řekla nám, že mají na nádraží zatoulanou fenku, ale zatím zůstane tam, kdyby se pro ní někdo sháněl. Nikdo si pro ni nepřišel. A tak nám jednoho dne přichystala překvapení a dovezla fenku domů, protože na nádraží už být nemohla. Byl to krásný bígl! Věděli jsme, že u nás nezůstane, měla známku, takže jen stačilo zjistit, kdo je její majitel. Pomocí Policie ČR jsme se dozvěděli telefonní číslo. Měli jsme smůlu - bylo to číslo její bývalé majitelky. Než jsme se dopátrali k těm správným, zůstala u nás asi 4 dny. Musím podotknout, že majitel byl ubytovaný v Křižanově, takový kousek od nás, a trávil tam svou zimní dovolenou. No a my se báli, že s bíglem pojedeme do Brna! Pro fenku si naštěstí přijel a byl konec jednoho příběhu.
No jo, ale na nádraží se zatoulá tolik psů…. a tak se za pár měsíců objevil další! Opět fenka, velký knírač, ale ta neměla takové štěstí jako předchůdkyně. Neměla známku, a ikdyž jsme rozvěsili plakáty, tak se o ni nikdo nepřihlásil. Byla u nás asi 2 týdny, než jsme si uvědomili, že si pro ni nikdo nepřijde. Ona byla úžasná, byla tak velká, ale přitom štěně... Měli jsme ji všichni rádi, ale nemohla u nás zůstat - byla na náš dům a zahrádku moc velká. Takže jsme ji museli odvézt do útulku. Když jsme se tam šli po týdnu podívat, stále tam byla a koukala na nás těma svýma smutnýma očima, které říkali: "Vezměte si mě zpátky.", ale naši si ji nechtěli nechat. Musím se přiznat, že ten pohled se nedal vydržet, brečela jsem. Mamka se tedy nakonec rozhodla, že se tam opět asi po týdnu zajde podívat a kdyby tam ještě stále byla, tak si ji vezmeme. Kotec už byl prázdný, a tak nezbylo doufat, že si žije spokojeným psím životem...
Ovšem my v rodině máme i dalšího zaměstnance státu a to hasiče - strejdu. Jednou při zásahu se našel krásný bílý pejsek. Na stanici zůstat nemohl, takže skončil u nás. Byl super, malinký a podle veterináře by moc nevyrostl, takže dobré kritéria pro nás. Bohužel se mamka samozřejmě zmínila, že máme doma pejska navíc, takže si ho nakonec zase odvedli. Avšak výhoda je, že ti lidé bydlí kousek od nás, takže jsme se na něj občas chodili podívat. Noví majitelé mu dali jméno Fidouš.
A blížíme se do finiše. Rok už zase pomale končil, ale to by nebylo ono, abychom to neukončili zase pejskem. Tentokrát se našel v Jívoví a jelikož jsme známí jako "útulek", zastavil se na čas u nás. Bylo to štěně jezevčíka. Opět se o něj nikdo nepřihlásil a my si ho opět nemohli nechat. Jelikož sousedé pejska neměli, nakonec si ho vzali. Pojmenovali ho Ben, bylo to neposlušné štěně, a tak po řadě zdařilých útěků ho jednou přejelo auto...
Hlavním důvodem, proč jsme si ani jednoho pejska nenechali, je ten, že už jednoho máme. Všechny tyto dočasné "bezdomovce" zvládl, i když už je hodně starý. A taky proto jsme si nakonec dalšího pejska pořídili. Od léta 2007 máme doma fenku westíka, Bětku. Je suprová a našeho "důchodce" zase probudila k životu...
Tímto článkem jsem Vám chtěla říci, že i Vy můžete pomoci zatoulaným pejskům, třeba jen tak, že je na pár dní necháte u sebe a zajistíte mu majitele nebo útulek Jenom k nim nebuďte lhostejní, jsou živí a chtějí žít, stejně jako my.
Když jsem se jednou ve čtvrtek vracela ze školy, vycházela jsem jako obvykle z nádražní haly a ohlížela se po mamčině autě. Najednou jsem ale na ruce ucítila něco měkkého. Velký černý pes mi očichával ruku a bylo na něm znát, že je rád, že má společníka. Vrtěl ocasem a podával mi packu. Už chtěl vyskočit, ale vyrušil ho zvuk přijíždějícího auta. Máma zastavila přesně u vchodu do nádražní haly, a tak jsem nemeškala a nastoupila. ,,To je ale krásnej pes,co? Nevíš, komu patří?", zeptala se máma v autě. Asi ji také okouzlily ty nádherné hnědé oči. Odpověděla jsem popravdě, že nevím a jelo se domů.
Cestou máma zatím přemýšlela o tom, co kdyby ten pes nikoho nebyl. Mohli bychom si ho vzít domů, dokud se nepřihlásí majitel. Samozřejmě, že i já jsem trochu doufala, že se pro něj vrátíme, ale skutečnost, že jsme už o dva psi přišli, mi pořád připomínala, jak to může dopadnout.
Po příjezdu domů, jsem ještě musela něco zařídit ve městě, a proto jsem asi na dvě hodiny zmizela z domu. Když jsem přišla, máma ležela v obýváku a u běžící televize mi sdělila, že už v pondělí slyšela, že se po městě potuluje pes. Chudák! Dávaly jsme dohromady plán, jak psa dostat až k nám domů. Vymyšlené to bylo pěkně: zajedeme na nádraží, naložíme psa do auta a dojedeme domů, kde ho vypustíme na dvůr.
Ve chvíli, kdy jsme dojely k nádraží, si s pejskem hrály děti. Ani ony nevěděly, komu patří. Pes nám očichával ruce a loudil po nás kus párku, který jsme u sebe měly jako návnadu. Snažila jsem se mu uvázat obojek kolem krku podávaje mu párek, ale krátký obojek vystačil tak akorát na krk jezevčíka. Nedalo se nic dělat, vymyslely jsme jiný způsob, očkem vodítka jsme provlekly konec. Oko bylo pevné a pes nevypadal, že by mu to vadilo. Další bod plánu byl naložit psa do auta. Už jste někdy viděli filmy, jak se kdosi snaží pohnout s koněm a ta mrcha ne a ne jít? Přesně takhle jsme se my snažily dostat psa do našeho auta. Z obavy, aby nás nepokousal, jsme na něj radši moc nesahaly. Takže zbývalo poslední - jít s ním pěšky. Máma jela autem domů, aby mi potom šla naproti, a já jsem dostala důležitý úkol…
Asi po pěti minutách chůze, deseti minutách běhu a minutě sprintu jsem začala přemýšlet o jméně, které mu dáme. Také jsem mu zkoušela dávat jednoduché povely, na které ale nereagoval a také jsem si všimla jeho strachu z projíždějících aut, proto asi nechtěl vlézt do našeho.
Došli jsme domů a hned se chystala voda, jídlo a nějaký pelech. Pejsek byl evidentně rád, že je zase u lidí a po důkladném pomazlení jsme se rozloučili a šli spát.
Během příštího týdne jsme stihli vylepit oznámení a zajít s ním k veterináři. Majitel se nepřihlásil, asi o něj už nestojí. Vůči tak nádhernému tvoru by ale nebylo fér nechat ho strádat na ulici nebo v útulku. Už je náš. Snad u nás zůstane na věky a snad mi bude dlouho dobrým přítelem…
Tak co, myslíte, že vy pomoci nemůžete? Každý může pomoct - stačí jen trochu chtít... A veselý psí štěkot za tu trochu snahy stojí!
Pokud se někdy ujmete opuštěného psa nebo jen potřebujete něco se svými mazlíčky, v Křižanově na náměstí je k dispozici veterinární klinika, která ordinuje v tyto dny:
Pondělí 14:30 - 16:30
Středa 08:30 - 10:30 + 14:30 - 16:30
Pátek 14:30 - 16:30
A kdyby jste někdy potřebovali útulek pro psy, jeden najdete ve Velkém Meziříčí na Zámecké 21. Telefoní čísla jsou tyta: 723959679, 723778248.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama