Značky - nesmyslné srovnání!

15. března 2008 v 11:57 | NiCool, Lucishka |  ╠ 5.číslo - březen 2008
Je sice pravda, že šaty dělaj člověka a každý se určitě rád podívá na holčinu a klučiny typu Barbie a Ken, ale hlavně bysme měli lidi posuzovat podle toho, co se ukrývá v nich, protože dobré srdce nenese žádnou značku a za peníze si ho každopándě nekoupíš. O tomto a dalším si přečtěte dále...

Jedna z věcí, které nikdy nepochopím je, proč se lidi neustále s někým srovnávají. Ať už sebe nebo svou nejlepší kamarádku, která zrovna není oblečená podle nejnovější módy v oblečení od Horsefeathers nebo Adia a nemá DC boty za 2000 Kč. Ale proč? Vždyť přece neznamená, když se do školy nevyfiknu, že jsem něco míň než ti "lepší". Teď vám povím krátký příběh...
Mým kamarádům se už asi dva roky strašně moc líbily značkové boty a značkové oblečení. Pořád básnili o tom, jak si jednou sami nějaké koupí a už je nebudou závidět ostatním. Jenže... Jeden z nich jel do obchodu, kde si koupil mikinu a tričko od Horsefeathers. Myslel si, že kluci budou nadšení, když uvidí, že se odvázal a že mu věci pochválí. Ráno, když kluci přišli, jen se na něj bez zájmu podívali a řekli:
"Ty vole, ty sis koupil voblečení vod HáEfka, jo? Mr.Em tě zabije, až tě v tom uvidí. A ta barva je strašná. Je ti to velký a vypadáš v tom jak ženská." Nikdy nezapomenu na jeho zklamaný obličej a skleněné oči. Tohle asi fakt nečekal - a hlavně si to nezasloužil. Ale i přes velké zklamání oblečení nosil dál a postupem času z kluků vypadlo, že mu to akorát záviděli, že ty hadry vypadají dobře. Po dlouhý době jsem viděla, jak se spolu ti tři zase bez zábran baví... Jenže se objevily další problémy... Jeden kluk (říkejme mu Mr.Em) je známý po celé škole tím, že nosí jen značkové oblečení a boty a že nesnáší, když to někdo jiný nosí taky. A bylo to tady. Když si všiml, že si Mr.X koupil to samý tričko jako on, zuřil, že si ho poddá a že mu rozbije hubu, ať se těší! Mr.X se nám s tím svěřil a my jsme ho podpořili a řekli mu, ať si z něj nic nedělá, že na tom není nic špatnýho. Asi po půl roce si značkový boty koupil i Mr.Eko a Mr.X aby nebyl pozadu, udělal to samý. První den si je vzal Mr.X do školy, aby mohl "hodit machra". Měl je na sobě asi tak 3 hodiny, ale pak už jsme je na něm nevidlěli. Došlo nám, co se stalo. Seřvaly jsme ho s Mrs.Pear a řekli mu, že jestli se bojí, že mu Mr.Em něco řekne, že si to s ním samy vyřídíme. Od tý doby jsme nic neslyšely, ale i tak pořád žijeme my i kluci v domnění, že si to jednou někdo "pěkně odnese".
Taky vás asi nepřekvapím, když řeknu, žetenhle příběh se stal na naší škole. Nechci tím nikoho a nic vyprovokovat, ale.... prostě jen chci upozornit svoje stejně starý i mladší spolužáky na to, aby si uvědomili, co se na naší škole šíří. Není to nemoc, ale něco mnohem horšího... Méně závažný způsob šikany. Urážení a nadávky jenom za to, že dva lidi mají stejnou věc, to je trošku ubohý, ne? Každej nemá tolik peněz, aby mohl utrácet tisíce a tisíce za značky. Tak si to uvědomte. Vždyť člověka nemůžete soudit podle toho, jak vypadá, ale podle toho, jaký je uvnitř - jak se chová. Můžu vám říct, že kdybych já měla svoje kámoše soudit podle toho jak vypadají, asi bych nemluvila s polovinou z nich. A dělala bych velkou chybu, protože se všema z nich je neuvěřitelná zábava a nikdy se s nimi nenudím a můžu jim svěřit všechno bez ohledu na to, jestli to "vyslepičí". A taky... vy, kdo nosíte jen značky, uvědomte si, proč s váma kámoší tolik lidí... Není to ve většině případů proto, že byste se jim líbili zevnitř, ale protože "cítí" peníze a moc. A jak u mě a mých kamarádů dopadl ten dotyčný? Jen tak pro zábavu jsme mu začali říkat Loutkař, protože každej jeho kamarád je jako na provázcích ze silonu a on má ty provázky ve svých rukou. Myslím, že všichni, kdo si tohle čtou, ví, o koho se jedná. A prosím vás, snažte se tenhle blbej zvyk srovnávání zarazit, dokud není tak rozšířený. Jednou vám to taky dojde. Nic není víc než přátelství. Bez ohledu na vzhled. A svých přátel si važte, protože přátelé jsou andělé, kteří vám nabídnou pomoc, kdykoliv si vzpomenete. Buďte taky takoví a nerozlišujte se. Všichni jsme lidé.
____________________________________________________________________________
Po přečtení jednoho článku o značkovém oblečení jsem se rozhodla, že vám napíšu svůj vlastní názor na tohle téma, jelikož k němu mám velmi blízký vztah.
Naše rodina nikdy neřešila značkové a drahé věci. Rodiče mě se sestrou učili, že máme být skromné a vystačit si s tím, co máme… Už ve školce mi bylo jedno, co na sebe hodím a v čem mě moji kamarádi uvidí si hrát venku na písku.
Po příchodu na základní školu jsem poznala nové kamarády a začalo se více řešit, kdo co má dneska na sobě, jak mu to sluší a jestli má sponky sladěné s tričkem a ponožkami.
Od té doby jsem začala doma přebírat moji šatní skříň a ladit různé kousky tak, aby s nimi byly spokojené hlavně moje kamarádky… Mamce jsem si neustále stěžovala, že si nemám co obléci a to co ve skříni mám, už se prostě nosit nedá…
Ve škole jsem jakž takž zapadla do vrstvy těch lépe oblíkaných, ale často jsem se i já potýkala s posměchy mých spolužáku nad slovy: co jsem to na sebe zase nahastrošila…
Potom přišel druhý stupeň základní školy a tam jsem teprve poprvé pocítila nátlak značkového oblečení. Moji spolužáci se začali rozdělovat do skupinek podle toho, kdo má dražší a značkovější oblečení - vedly samozřejmě značky: Adidas, Nike, Horsefeathers, Adio, Puma, DC, Lacoste, Motor, Diesel, Replay apod. Hůře na tom byly značky: New Yorkem, HaM, CaA, Orsay aj. Pokud jste si dovolili přijít dokonce v oblečení od naší národnostní menšiny (Vietnamců), byly jste naprosto odsouzeni na doživotí věčnému posměchu a šikaně. Jelikož jsem si vždy přála být mezi nejlepšími ze třídy, ráda jsem na sebe strhávala pozornost a přála si být aspoň takovou komornou těch nejlepších, jen abych k nim patřila, začala jsem utrácet nehorázné částky za svůj nový šatník (upozorňuji, že částky za jedno tričko se šplhaly k 1 500kč, džíny až k 5 000kč a mikiny kolem 3 000kč). Po příchodu do třídy s new image jsem byla pochválena a strhla jsem na sebe veškerou pozornost. Každý kluk z nejlepší skupiny mě chtěl pozvat na rande, každá holka se se mnou chtěla kamarádit a co by dali teprve za to, si jenom vyzkoušet můj nový nehorázně drahý svetr nebo si jen přičichnout k mému zbrusu novému parfému od předního francouzského návrháře a co teprve si půjčit jeden kousek z mé kosmetiky, u které jsem na nákupu litovala, že někdo vymyslel tyhle nesmyslné značky. Ze dne na den se tak ze mě stala naprostá hvězda, což se mi samozřejmě moc líbilo a tak jsem neustále rozhazovala neskutečné peníze za obyčejné kusy hadrů. Byla to vlastně taková hra, kde šlo o to, udělat ze sebe něco co nejsme, abychom utekli od reality. Řekla bych, že to byla možná i psychická choroba.
Ukončení základní školy bylo sice těžké, ale už jsem se těšila na další nové spolužáky a jejich outfity a neustále jsem si kladla otázku jestli budou mít lepší, dražší a znakovější oblečení než já...
Odpověď byla naprosto odstrašující: Lacoste? Co to je? To jsem ještě nikdy neslyšela… a za tohle tričko jsi dala 2 000kč? To já mám tuhle mikinu od vietnamců, co prodávají v podchodu, a stála jen 200kč a rozhodně tam nějakou nalepenou značku nepotřebuji.
Byla jsem naprosto v šoku! Najednou jsem byla já ten outsider - nikdo se se mnou nebavil, aby mi náhodou neušpinil moje drahé tričko, můj perfektní make-up neutrpěl těžkou újmu nebo dokonce nerozházel můj nový účes od velmi drahého kadeřníka. Najednou jsem si uvědomila, že hraji hru, kterou asi ostatní neznají… Proto jsem po příchodu domů stála nekonečně dlouho pře zrcadlem a přemýšlela, co všechno se stalo a proč se to stalo???
Druhý den už jsem šla do školy nenamalovaná, na sobě jsem měla jen obyčejné tričko, které jsem našla ve skříni a celý den proběhl naprosto skvěle - s holkama jsme se bavily o všem možném bez naprostých zábran a rozdílů, nikdo nikoho neřešil, nikoho nezajímalo jestli mám na sobě oblečení z poslední kolekce od Lacoste nebo tričko, které prodávají v tom obyčejném obchodu na rohu… Vůbec jsem přestala řešit to, jak vypadám a za to jsem holkám ze střední moc vděčná... Je pravda, že se občas podíváme na internetu na prestižní novou kolekci od Christiana Diora, Louise Vuitona nebo Chanell, ale to už je pouhá zvědavost a pomluvy těchto návrhářů…
Ale musím se přiznat, že když příjde období slučáku naší základky, oháknu se do lepších značek, ale to co si kdo o mně myslí už neřeším, protože já moc dobře vím, že kamarádi jsou ti, kterým nebude vadit, když půjdu do kina a budu na sobě mít tepláky.
Ale aby jste si nemysleli, že jsem nějaká namyšlená fiflena, která si na takovém oblečení zakládá. Pokud si tohle myslíte, musím vám něco prozradit - narodila jsem se v Brně, proto jsem tyhle věci ohledně mého vzhledu asi tak prožívala. Tajemství je ale v tom, že mám nejradši, když můžu jet na venkov a s naší skvělou partou čtyřlístek můžu jen tak vyběhnout ven bez ohledu na to, jestli vypadám jako světová modelka, jestli mám dokonalý make-upu, nebo jsem si nezapomněla přičísnout vlasy.Nikdo mě nikde nesoudí, jak vypadám a to mám nejradši…
Proto vám chci říct - pořád je na světě tolik lidí, kteří vás budou vždy soudit podle toho, jak vypadáte a co máte na sobě a neustále jich bude přibývat, ale držte se svých kamarádů a nenechte se svést na špatnou cestu předstírání a pomluv.
____________________________________________________________________________
VTIPY
Jde blondýnka se psem, zastaví se a čte noviny. Příjde k ní brunetka a ptá se: "To je krásnej pejsek, co stojí?" "Já taky nevím, proč si ten blbec nesedne."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama